Pocházel z učitelské rodiny, která žila v rakouské Haliči. Na studia se vydal do Lvova, kde se věnoval inženýrství.[3]
V armádě
Již před první světovou válkou se angažoval v několika organizacích, které usilovaly o polskou nezávislost. V roce 1909 se zapojil do vytváření „střeleckých“ jednotek na Haliči. Během 1. světové války se orientoval na Rakousko-Uhersko. Sloužil v polských legiích a v Rusko-polské válce v polské armádě. Po vytvoření loutkového státu v roce 1916 zastával různé funkce v jeho armádě. Podobně jako Józef Piłsudski trval i gen. Sikorski na samostatnosti polských jednotek, proto byl v květnu 1918 rakousko-uherskými orgány zatčen a internován v Uhrách.[4]
Po vzniku samostatného Polska organizoval vojenské jednotky v Haliči proti Ukrajincům a ve Slezsku proti německým Freikorps. Hrál důležitou roli při bitvě u Varšavy.[4]
V roce 1924 působil jako ministr vojenských záležitostí v druhé Grabského vládě. Zastával orientaci na spojenectví s Francií. V době sanace se nepřidal na žádnou stranu, měl neshody s Józefem Piłsudským, který Sikorskému nedůvěřoval, a dalšími představiteli země a roku 1928 byl zbaven funkce. V následujících letech trávil čas převážně ve Francii, kde také psal a vydával většinu vojenských studií.
V roce 1936 se podílel na sjednocení protisanační opozice v emigraci, tzv. fronta Morges. V roce 1939 se nakrátko vrátil do Polska a nabídl vládě své vojenské služby, když však nedostal odpověď, vrátil se zpět do Francie.[4]
Během druhé světové války se stal ministerským předsedou polské vlády v exilu a velitelem jejích vojsk namísto zkompromitované sanační garnitury. Vystupoval jako hlavní obhájce zájmů Polska na diplomatické úrovni. Po porážce Francie v roce 1940 se exilová vláda uchýlila do Londýna, zde Sikorski podepsal smlouvu o výstavbě polské armády ve Velké Británii. S československou vládou v exilu jednal o poválečné československo-polské konfederaci.[4]
I přes své protikomunistické postoje usiloval Sikorski o znovuobnovení polsko-sovětských diplomatických vztahů, které byly přerušeny po uzavření paktu Ribbentrop–Molotov. V roce 1941 podepsal dohodu se SSSR o obnově diplomatických styků a později se Stalinem polsko-sovětský pakt o neútočetní a přátelství. Část ministrů exilové vlády ho za to obvinila ze zrady a zřeknutí se východní části předválečného území Polska. Zajímal se též o osud polských zajatců, které povraždil Sovětský svaz. Po nálezu hrobů v Katyni požádal o vyšetření Červený kříž. Sovětský svaz na to hned reagoval přerušením diplomatických styků.
Sikorski je dnes v Polsku uznáván jako velký patriot. Jeho památku začal v roce 1981 vyzdvihovat Jaruzelského vojenský režim proti popularitě Piłsudského.[4]
Jan Kucharzewski (1917–1918) •Antoni Ponikowski (1918) • Jan Kanty Steczkowski (1918) • Jan Kucharzewski (1918) • Józef Świeżyński (1918) • Władysław Wróblewski (1918)
Rakousko-Uhersko (do roku 1918)
Polsko (do roku 1943)
multimediální obsah na Commons
Galerie Władysław Sikorski na Wikimedia Commons
